Página principal

Sobre Gustavo Adolfo Bécquer y sus Leyendas


Descargar 144.78 Kb.
Página1/3
Fecha de conversión23.09.2016
Tamaño144.78 Kb.
  1   2   3
Índice
Introducción . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2

  1. Sobre Gustavo Adolfo Bécquer y sus Leyendas . . . . . . . . . . . . . . . . .3

  2. La traducción de dos leyendas de Bécquer . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .5

    1. To je zvláštní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5

    2. Zelené oči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

  3. Sobre la traducción . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18

3. 1. La traducibilidad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

3. 2. La fidelidad de la traducción artística . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21



4. Problemas en la traducción del español al checo. . . . . . . . . . . . . . . .22

4. 1. Formas verbales impersonales . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

4. 2. Traducción de las formas verbales impersonales al checo. . . . . . .26

Conclusión . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Bibliografía . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .31

Páginas web . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Introducción
Esta tesina está compuesta de tres partes principales. La primera consta del capítulo de la vida de Gustavo Adolfo Becquer y de su libro Leyendas y la traducción de las leyendas de Bécquer del texto original en español al checo. La segunda parte es más teorética, allí tratamos algunos temas de la teoría de la traducción y la tercera parte es más práctica, en unos ejemplos enseñamos maneras diferentes de la traducción de las formas verbales impersonales. Al final intentamos sacar una conclusión.

Hemos elegido el tema de la traducción porque es la problemática con la cual se encuentra prácticamente cualquier filólogo de cualquier lengua. Aquí tratamos sobre todo de la traducción artística orientada a los lectores pero a pesar de que un filólogo no tiene las ambiciones traductoras, lee textos en la lengua extranjera y traduce mentalmente para sí mismo. Por supuesto éste es el caso más fácil, así solo debe concentrarse para entenderlo él mismo y no tiene que pensar sobre las expresiones más adecuadas a utilizar para que el texto sea entendido bien por otras personas. La traducción en el sentido que habitualmente tenemos en mente está orientada al lector y consiste en reproducir en la lengua receptora el mensaje de la lengua original. Y en base a este sentido vamos a tratarlo en este trabajo, concretamente nos centraremos en la traducción artística.

El texto de las leyendas de Gustavo Adolfo Bécquer lo hemos elegido como texto a traducir porque Bécquer pertenece a los escritores españoles más importantes y sus leyendas nos parecen muy interesantes por el estilo, en el cual se refleja su actitud poética y por supuesto también por su argumento. Algunas de las leyendas están estrechamente relacionadas con regiones concretas de España, en algunas de ellas aparecen temas universales, sobre todo el tema del amor pero también de la religión, etc.

En checo existe actualmente un libro en prosa de Bécquer traducido (aunque su obra en prosa es más bien escasa): Bécquer, Gustavo Adolfo: Hora duchů (Leyendas; PP, Praha, Vyšehrad 1999) – traducido por Vít Urban. El título aquí mencionado es la colección de algunas leyendas, en este trabajo están traducidas otras dos más.



1. Sobre Gustavo Adolfo Bécquer y sus leyendas
Gustavo Adolfo Bécquer nació el 17 de febrero de 1836 en Sevilla, hijo de un pintor. En 1853, Bécquer, el joven poeta, empieza a publicar versos en revistas y periódicos locales de Sevilla. En 1860, ya en Madrid donde se trasladó después de quedarse huérfano, uno de sus grandes amigos le consiguió un empleo fijo de redactor en un gran periódico centrista español, El Contemporáneo donde publicó crónicas sociales, algunas de sus Leyendas y los ensayos costumbristas Cartas desde mi celda. Obtuvo un cargo muy bien pagado, en 1864, de censor oficial de novelas. Hacia 1867 escribió sus famosas Rimas. Conocidas son también sus Cartas literarias a una mujer. Todos sus textos están escritos en la época del romanticismo español, lo que se refleja en su obra.
Todas las narraciones en prosa de Bécquer se agrupan bajo el título Leyendas. Salieron a la luz mediante publicaciones en periódicos, entre 1861 y 1863. Su estilo es vaporoso, delicado y rítmico, con abundantes descripciones, imágenes y sensaciones. Muestran un aspecto importante del romanticismo literario de su autor al desvelar un interés artístico y arqueológico por la edad media, con sus templos y claustros románicos o góticos, castillos y palacios, calles tenebrosas y campos sombríos. En ellas predomina un espíritu donde se impone lo misterioso y lo mágico mezclado con historias de raíz popular en muchas ocasiones, en las que el argumento central suele ser la búsqueda de lo inalcanzable, la fuerza del amor y la presencia de lo sobrenatural.
La estructura:

Se caracteriza por la existencia de un narrador que varía entre la distancia y la toma de partido, unos personajes claros y bien definidos (los protagonistas de las leyendas que tenemos traducidas en éste trabajo responden al modelo tipo clásico en Bécquer: el enamorado, valiente y frágil a la vez), una localización espacial y temporal remota y un desenlace extraordinario, pero no inesperado. Todos estos son los elementos que componen las leyendas.


Las leyendas de Bécquer tienen una estructura argumental característica: varían las situaciones que se describen con minuciosidad, como pequeñas escenas, y un cierto aplazamiento de los episodios fundamentales. Hay una atmósfera creada detenidamente, en la que lo narrativo tarda en aparecer. Como si lo más importante fuera lo que ocurre en el interior de los personajes y no los hechos externos.
El estilo

Destaca la minuciosidad y precisión con que el autor describe los escenarios y ambientes en los que transcurren los hechos. Ésto provoca el un gran uso de adjetivos en las descripciones.

El autor tiene un gran sentido de la belleza estética del lenguaje y muchas veces prefiere la expresión onomatopéyica ante la expresión históricamente más exacta.

El gusto por la precisión y la geografía local es evidente en la mayoría de leyendas, funciona como modo para acercar los relatos a la gente y hacerlos más populares.


Tres aspectos importantes de la prosa de Bécquer:

1) La búsqueda de un ritmo conseguido gracias a las enumeraciones o mediante series de elementos de la misma función sintáctica

2) La insistencia en la descripción de imágenes plásticas y sonoras

3) La diversidad de registros, el contraste entre la lengua de los personajes y del narrador


Sobre todo con los dos primeros puntos tiene que ver lo que algunos dicen de Bécquer: que es el creador de lo que se ha llamado poema en prosa castellana y aunque sus Leyendas están escritas en prosa, en realidad se trata de pura poesía

2. La traducción de dos leyendas de Bécquer
2.1. To je zvláštní!
Popíjeli jsme čaj v domě jedné mé přítelkyně a mluvili jsme o těchto sociálních dramatech, které se odvíjely bez povšimnutí okolního světa a jejichž protagonisty jsme znali nebo jsme jimi byli my sami.

Kromě mnoha dalších lidí, které si už nepamatuji, tam byla jedna světlovlasá dívka, bledá a štíhlá, která kdyby na sobě měla místo svého pejska, kňučícího mezi záhyby její široké sukně, věneček z květin, přirovnal bych ji, aniž bych přeháněl, k Ofélii ze Shakespeara. Tak poctivá byla její běloskvoucí tvář a modř jejich očí.

Vestoje, jednou rukou opřený o křeslo potažené modrým sametem, na kterém světlovlasá dívka seděla, a druhou hrající si s cenným přívěškem na svém zlatém řetízku, s ní mluvil nějaký mladík, v jehož afektované výslovnosti bylo poznat cizí přízvuk, ačkoliv vypadal jako pravý Španěl, stejně jako Cid1 nebo Bernardo del Carpio2.
Starší muž, vysoký a hubený, vybraných způsobů a zdvořilý, který vypadal velmi zaměstnán slazením svého šálku čaje, doplňoval skupinku osob blízko krbu, do jehož tepla jsem si sedl, abych vyprávěl tento příběh. Tento příběh vypadá jak obyčejná povídka, ale není. Mohl by z toho být román. Já jsem jej párkrát napsal ve své fantazii. Nicméně povyprávím ho stručně, pro toho, kdo mu porozumí, budou slova navíc zbytečná.
I
Andrés, jak se jmenoval hrdina mého příběhu, byl jedním z lidí, jejichž srdce přetéká citem, kterým nikdy neplýtvali, a jehož lásku mu zatím nikdo neopětoval.

Osiřel brzy po narození a zůstal v opatrovnictví příbuzných. Vynechám detaily z jeho dětství, ale řeknu vám, že když se ho na to ptali, zamračil se a zašeptal: „To je minulost.“

Všichni říkáme to stejné, když s lítostí vzpomínáme na uběhlé radosti. Je toto vysvětlení jeho reakce? Opakuji, že nevím, ale mám pocit, že ne.

Již jako velmi mladý byl vržen do světa. Aniž bych jej chtěl pomlouvat, pravdou je, že život pro chudé, a hlavně pro určitou skupinu z nich není žádná procházka růžovým sadem. Andrés byl z těch, co dřou od nevidím do nevidím, posuďte tedy, mí čtenáři, jaká byla jeho duše plná idealismu a lásky, zaneprázdněná tím těžkým, avšak všedním úkolem opatřit si každodenní chléb.

Přesto občas, když seděl na okraji svého osamělého lůžka, s hlavou v dlaních, říkal: „Kdybych tak měl někoho, koho bych mohl milovat! Ženu, koně nebo aspoň psa.“

Protože neměl vlastní příbytek, nemohl mít nic, žádný objekt, který by uspokojil jeho touhu po lásce. Ta ho dohnala až k tomu, že ve svém zoufalství zahrnoval láskou kumbál, kde bydlel, nuzný nábytek, který mu sloužil, a dokonce i paní domácí, která byla zlé povahy.

Není se čemu divit. Josef popisuje, že během vojenského obléhání Jeruzaléma byl takový hlad, že matky jedly své děti.

Jednoho dne si opatřil menší sumu peněz na obživu. Tu noc, když se vracel domů a procházel úzkou uličkou, uslyšel nějaké naříkání, jakoby pláč novorozeněte. Ušel sotva pár kroků, když se zastavil a vykřikl: „K čertu, co to je?“

A dotkl se špičkou nohy měkké věcičky, která se hýbala a začal se zlobit a nadávat. Bylo to jedno z těch štěňat, které po narození lidé vyhodili do odpadků.

„Sám osud mi ho poslal do cesty,“ zamumlal si pro sebe Andrés, vzal štěně, zabalil ho do svého kabátu a odnesl si ho do kumbálu.

„Co to má být?!“ křičela paní domácí, když ho s pejskem uviděla. „To nám tu ještě scházelo. Odneste ho hned tam, kde jste ho našel nebo si od zítřka hledejte nové bydlení.“

Příštího dne Andrés odešel z domu a v průběhu dvou či tří měsíců z dalších dvou set ze stejného důvodu. Ale tyto nepříjemnosti a tisíc dalších, které je nemožné všechny popsat, bohatě vykompenzovala psí inteligence a láska, ve chvílích samoty a nudy se s ním zabavil jako s člověkem. Spolu jedli, spolu spali a společně se procházeli po hlavní třídě, nebo po cestě do Carabancheles3.

Besední kluby, promenády, kavárny a jiná místa, kde byl vstup se psem zakázán či jim tam pes vadil, byla pro našeho hrdinu zapovězená. Jen občas si vyléval duši a říkal: „Zvířátko moje! Chybí už jen to, abys promluvilo!“

II
Bylo by zdlouhavé vysvětlovat jak, ale Andrés získal dobrou práci a když už měl nějaké peníze, řekl si: „Kdybych tak měl ženu! Ale na to, abych získal ženu, je potřeba hodně. Je třeba, aby muž jako já mohl nabídnout ráj ženě, kterou si vybere, a udělat ráj z Madridu stojí spoustu úsilí. Kéž bych mohl koupit koně! Není vznešenějšího a krásnějšího zvířete než koně! A můj pes by ho měl určitě rád, mohli by se spolu zabavit a já s nimi!“

Jednoho odpoledne šel na býčí zápasy a ještě než představení začalo, zašel k ohradě, kde čekali osedlaní koně připravení na boj.

Nevím, jestli se na ně mí čtenáři někdy ze zvědavosti půjdou podívat. Já za sebe je mohu ujistit, že ačkoliv si nemyslím, že jsem tak citlivý jako hrdina tohoto příběhu, měl jsem několikrát chuť je koupit všechny. Tak mi jich bylo všech líto.

Andrés, když už tam byl, nemohl to pocítit jinak. Někteří se sklopenou hlavou, kost a kůže, se špinavou a rozcuchanou hřívou, čekali nehybně, až na ně přijde řada, jakoby vycítili, že během pár hodin ukončí jejich bídné životy příšerná smrt. Jiní, napůl slepí, po čichu hledali jesle se senem a jedli nebo rozhrabávali kopytem zem, odfrkovali a snažili se vyprostit a utéct nebezpečí, které s hrůzou vycítili.

A všechna tato zvířata byla mladá a krásná. Kolik aristokratických rukou by mohlo hladit jejich šíje! Kolik milých hlasů by je mohlo povzbuzovat při závodech! A přitom teď pro ně zbyly jen nadávky na jedné straně, bití na druhé a nakonec smrt, smrt s hrozivou agónií doprovázená smíchem a pískáním.

„Jestli přemýšlí,“ říkal si Andrés, „co jim asi probíhá hlavou, když si uprostřed koridy překousnou jazyk a se strašlivou křečí vypouštějí duši? Je pravda, že nevděk člověka je občas nepochopitelný.“

Z těchto úvah ho vyrušil opilecký hlas jednoho z pikadorů4, který klel a nadával, zatímco prohlížel nohy jednoho z koní, bodaje bodcem do zdi. Ten kůň nevypadal úplně zavrženíhodně, ale na pohled se zdálo, že musí být šílený nebo na smrt nemocný.

Andrés přemýšlel, zda ho má koupit. Nemusel by za něj teď utratit moc peněz, ale aby ho živil? Když pikador píchl koně ostruhami do slabin a chystal se odejít, náš mladý hrdina na chvíli zaváhal a pak jej zastavil. Nevím, jak to udělal, ale ani ne během čtvrt hodiny přesvědčil muže, ať mu koně nechá, našel majitele, smluvil cenu koně a dostal ho.

Myslím, že je zbytečné dodávat, že to odpoledne už býčí zápasy neviděl.

Odvedl si koně, ale ten byl nebo alespoň vypadal, že je šílený.

„Nešetřte na něj ranami“, pravil jeden vzdělanec.

„Dávejte mu málo jídla“, poradil mu jeden kovář.

Ale kůň byl pořád stejný. „Pff!“ ulevil si jeho majitel, „dáme mu, kolik jídla bude chtít a necháme ho dělat, co bude chtít.“ Ten kůň, jelikož nebyl starý, začal tloustnout a být poddajnější. Je pravda, že měl své rozmary a nemohl na něm jet nikdo jiný než Andrés, ale ten říkával: „Aspoň ho nikdo nebude chtít půjčit a co se týká vrtochů, já i on si na ně navzájem zvykáme.“ A zvykli si na sebe takovou měrou, že Andrés věděl, kdy má kůň chuť dělat nějakou věc a kdy ne a koni zas stačilo slyšet pánův hlas, aby skočil, zastavil se nebo se rozběhl, rychle jako blesk.

O psu se není potřeba zmiňovat, spřátelil se se svým novým spolubydlícím natolik, že se nešel jeden bez druhého ani napít. Od toho okamžiku, kdykoliv kůň tryskem zmizel v oblacích prachu na cestě v Carabancheles, pes ho doprovázel a předbíhal jej nebo ho nechával odběhnout napřed a pak ho dobíhal. Andrés se považoval za nejšťastnějšího člověka.
III
Uběhl nějaký čas a náš mladík se stal boháčem či téměř boháčem.

Jednoho dne, po dlouhé projížďce, seskočil znaven u jednoho stromu a uvelebil se v jeho stínu.

Byl to jeden z jarních dnů prozářených sluncem, jeden z těch dní, kdy smyslně vdechujeme vlažnou atmosféru plnou naděje, kdy nám šumění větru připadá jako vzdálená harmonická hudba, kdy se před námi zlatavě rýsují jasné horizonty a před našima očima jakoby poletovaly zářivé atomy nevím čeho, atomy, které připomínají průhledné bytosti, jenž nás pronásledují, obklopují a opájí smutkem i štěstím zároveň .

„Mám moc rád tyto dvě bytosti“,vydechl Andrés, když si sedl, zatímco hladil psa jednou rukou a druhou podával koni hrst trávy. „Velmi rád, ale ještě stále je v mém srdci díra, která nebyla nikdy zaplněna. Chci pocítit ještě větší lásku, posvátnější a čistější. Rozhodně potřebuji ženu.“

V tom okamžiku procházelo po cestě děvče se džbánem na hlavě.

Andrés neměl žízeň, ale přesto ji poprosil o vodu. Děvče se zastavilo a nabídlo mu ji a udělala to s takovou laskavostí, že náš mladík dokonale porozuměl jedné z  nejznámějších epizod z Bible.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se, když se napil.

„Plácida!“

„A čím se živíš?“

„Jsem dcera obchodníka, který umřel zruinován a pronásledován pro své politické názory. Po jeho smrti jsme se s matkou usadily v jedné vesnici, kde přežíváme s penzí tří reálů. Moje matka je nemocná a já se musím o vše starat.“

„A proč jsi se nevdala?“

„Nevím. Ve vesnici říkají, že neumím vzít za práci, že jsem moc křehká slečinka.“

Dívka se pak rozloučila a odešla.

Andrés se mlčky díval, jak odchází. Jakmile ji ztratil z dohledu, řekl si spokojeně: „Tato žena se ke mně hodí.“

Nasedl na koně a, následován psem, zamířil do její vesnice. Brzy poznal její matku a velmi rychle se také hluboce zamiloval do dcery. Když ta po několika měsících zůstala sirotou, oženil se, zamilován do své ženy, což je jedno z největších štěstí, které může člověka potkat. Oženit se a usadit se ve statku ležícím v jednom z nejmalebnějších míst jeho kraje bylo otázkou několika dní.

Když se tam viděl bohatý, s ženou, psem a koněm, musel si protřít oči. Myslel že sní. Tak šťastný, dokonale šťastný byl kdysi chudý Andrés.


IV
Tak žil šťastně a spokojeně po několik let, když se mu jedné noci zdálo, že zaslechl někoho, jak obchází kolem domu a poté přistihl nějakého muže, který si dělal odlitek zámku od dveří na zahradě.

„Máme tu zloděje“, řekl, a rozhodl se upozornit na to ve vedlejší vesnici, kde sídlili dva četníci.

„Kam jdeš?“ ptala se ho žena.

„Do vesnice.“

„Proč?“

„Abych upozornil četníky, protože mám podezření, že nám někdo šmejdí kolem chalupy.“

Když žena toto uslyšela, lehce zbledla. On jí políbil a pokračoval: „Jdu pěšky, protože to není daleko, uvidíme se odpoledne.“ Když šel přes dvůr, vešel na chviličku do stáje, viděl tam svého koně, pohladil ho a řekl: „Nashle, koníčku, nashle, dneska tě nechám odpočinout, včera jsem tě málem uhnal.“

Kůň, který byl zvyklý na každodenní vyjížďku se svým pánem, smutně zařehtal, když odcházel.

Když už byl Andrés na odchodu, pes se k němu začal lísat.

„Ne, nemůžeš jít se mnou,“ řekl mu, jakoby mu mohl rozumět. „Když jdeš do vesnice, štěkáš na děti a běháš za slepicemi a jednoho dne dostaneš takový výprask, že se z toho nevzpamatuješ.“

„Neotvírej mu dokud neodejdu,“ obrátil se na sluhy a zavřel vrátka, aby za ním pes nešel.

Už přicházel na silnici, když ještě slyšel jeho vytí.

Došel do vsi, vyřídil tam tu záležitost, trošku se zdržel u starosty, se kterým se zapovídal, a potom se vydal na cestu zpět. Když už byl blízko domova, udivilo jej, že nevyběhl pes, aby ho přivítal, protože jindy vytuší, že se vrací, a vyběhne, když je teprve v půli cesty. Zapískal. Nic! Vešel na svůj pozemek a nikde ani noha! „K čertu, co se tu děje?“ zakřičel znepokojeně a zamířil k domu.

Vešel do dvora a první na co mu padl pohled, byl pes ležící v kaluži krve na zápraží stáje. Cáry oblečení rozházené po zemi, a pár nití pokrytých načervenalou pěnou, které mu ještě visely z tlamy, dokazovalo, že se bránil a přitom utržil zranění po celém těle.

Andrés vyslovil jeho jméno. Umírající pes otevřel oči, pokusil se zvednout, zavrtěl mírně ocasem, olízl ruku, kterou ho hladil a umřel.

„Můj kůň! Kde je můj kůň?“ vykřikl poté tlumeným a dojetím zjihlým hlasem, když viděl stáj prázdnou a přetrhnutý řemen, kterým byl kůň přivázaný.

Vyběhne odtamtud jak smyslů zbavený. Volá svou ženu, nikdo neodpovídá. Volá své sluhy, také nikdo. Prohledá celý bez sebe dům, ale nikde nikdo. Znovu vyběhne na cestu, vidí tam otisky koňských kopyt, není pochyb, že jsou jeho koně, protože on na svém milovaném zvířeti pozná každičký detail.

„Už tomu rozumím!“ říká osvícen náhlou myšlenkou, „zloději využili mé nepřítomnosti, aby nás okradli a odvezli mou ženu, aby ode mě mohli žádat peníze za její vrácení. Peníze! Svou krev i život bych za ni dal. Chudák pes!“, vzlykne, když mu na něj znovu padne zrak a rozběhne se jako šílený po stopách koně.

Běžel a běžel bez odpočinku po těchto stopách hodinu, dvě, tři...

„Viděli jste muže s ženou na koni?“ ptal se všech.

„Ano,“ odpovídali mu.

„Kam jeli?“

„Tamtím směrem.“

Andrés načerpal nové síly a běžel dál.

Začala se snášet noc. Na stejnou otázku se mu dostávalo vždy stejné odpovědi. A běžel a běžel, až nakonec doběhl k jedné vesnici a na jejím okraji u kříže označujícího místo, kde se cesta rozbíhala na dvě strany, spatřil skupinu lidí, čeledínů starých i mladých, kteří se zvědavostí pozorovali nějakou věc, kterou na tu dálku nemohl rozpoznat.

Přijde tam, položí stejnou otázku jako vždy předtím a jeden ze skupinky mu říká: „Ano, viděli jsme tu dvojici. Podívej, tady je ten kůň, na kterém jeli. Padl tu vyčerpáním.“

Andrés se zadívá směrem, který mu ukazoval a najednou spatří svého koně, svého milovaného koně, kterého se někteří muži připravovali stáhnout z kůže, aby ji zpracovali. Sotva mohl vzdorovat smutku, ale rychle se vzpamatoval, když pomyslel na svou ženu.

„A řekněte mi, proč jste té chudince nepomohli ?“ zeptal se rychle.

„Samozřejmě, že jsme jí pomohli,“ odpověděl další z hloučku, „prodal jsem jim svého koně, aby mohli pokračovat v cestě. Bylo vidět, že mají naspěch.“

Andrés ho přerušil: „Ale tato žena byla unesená. Ten muž je bandita, který, nedbaje na její slzy a křik, ji odváží bůhví kam.

Ti venkovští burani si mezi sebou s úsměvem vyměnili chápavý pohled.

„Pane, co nám to tu vykládáte?“ říká jeden z nich. „Prý unesená? Ona byla ta, kdo nás pobízela: ,Rychle, rychle, ať se odtud co nejdřív dostaneme! Nebudu klidná, dokud odsud nezmizím navždy .‘ “

Andrés to vše náhle pochopil. Zatmělo se mu před očima, ze kterých neukápla ani slza a zhroutil se na zem jako mrtvý.

Zbláznil se a za pár dní zemřel.

Udělali mu pitvu a nenašli žádné zranění ani vnitřní poškození. Kdyby se tak mohla pitvat duše, kolik podobných smrtí by bylo vysvětleno!

„A opravdu zemřel jen kvůli tomu?“ zeptal se na závěr mého příběhu mladík, který si stále pohrával s řetízkem svých hodinek.

Já jsem se na něj podíval, jako bych říkal: „Připadá Vám to málo?“ On ale pokračoval: „Je to zvláštní! Já vím, co je to utrpení. Když v posledních závodech moje Herminia zakopla, zabila žokeje a zlomila si nohu. Neštěstí tohoto zvířete mi způsobilo strašný žal, ale upřímně řečeno, nebylo to až takové.

Překvapeně se na něj díval, když jsem zaslechl harmonický a lehce zastřený hlas modrooké dívky.

„Je to skutečně zvláštní! Já mám moc ráda svého Medora“, řekla a dala pusu na čumák svému neduživému psíčkovi, který tiše zakňučel. „Ale kdyby zemřel, nemyslím, že bych se zbláznila ani nic takového.“ Můj údiv hraničil s ohromením. Tito lidé mi buď nerozuměli nebo mi rozumět nechtěli.

Nakonec jsem se otočil na pána, který popíjel čaj a který by díky svému stáří měl být chápavější.

„A vy? Co si o tom myslíte?“ zeptal jsem se ho.

Odpověděl: „Jsem ženatý, miloval jsem svou ženu a doteď si ji vážím, řekl bych. Ale stala se jedna věc, a když ta vyšla najevo, musel jsem sjednat nápravu a vyzvat soka na souboj, ve kterém se mi ho podařilo porazit. Je to skvělý muž, upovídaný a vtipný, občas s ním zajdu na kávu do Iberie. Od té doby se svou ženou nežiji a věnuji se cestování. Když jsem v Madridu, bydlíme spolu, ale jen jako dva kamarádi. A to všechno aniž bych se přemáhal, bez velkých emocí, ani velkého utrpení. Po tomto lehkém náčrtku mého charakteru a života, co jiného mohu podotknout k těmto mimořádným výbuchům citů než to, že mi to připadne zvláštní, velmi zvláštní?“

Když muž domluvil, světlovlasá dívka a mladík, který se jí dvořil, si spolu prohlíželi album karikatur od Gavarniho. A během chvíle si on sám dopřál požitek z třetího šálku čaje.

Když jsem přemýšlel o tom, že po vyslechnutí mého příběhu pronesli: „Je to zvláštní,“ řekl jsem si pro sebe: „Je to přirozené!“



  1   2   3


La base de datos está protegida por derechos de autor ©espanito.com 2016
enviar mensaje